Andělé

3. července 2008 v 9:08 |  Andělé
Kdesi hluboko v nás je představa anděla strážného hodně hluboko zakořeněna již od dětství (andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...). Ale zkuste se někoho dospělého ve svém okolí zeptat, zda věří v anděly.
Nejspíš ho přivedete do hlubokých rozpaků, byť jste bez uzardění zvyklí hovořit na mnohem choulostivější témata, a pak rychle vyhrkne "ne" a kdesi v hloubi duše vám tuto otázku nebude moci dlouho odpustit. Proč? Přinutili jste ho říci, že v anděly nevěří.
Nějak máme pocit, že andělé jsou součástí našeho šťastného dětství (aniž bychom měli nějakou konkrétní vzpomínku na ně). Prostě je spolu s plyšovými medvídky a houpacími koníky zabalíme a uložíme někam na půdu, kde na ně padá prach a zapomnění. Proč je tak těžké připustit si, že by tu byl někdo jen kvůli nám? Jen pro naše štěstí, bezpečí a naprosto nic za to neočekával? Bizarní představa ve světě, kde jsou přesně stanoveny kolonky má dáti - dal, viďte.
Dětská dušička ještě není tak ovlivněna našim pokřiveným vnímáním světa. Možná proto toho vědí děti
o andělech mnohem více, než se mohou dozvědět z dětských knížek či pohádek. Když ale vidí anděla, nesvěří se vám. Dětská duše nezkoumá - ale věří. Možná to už párkrát zkusily, ale váš shovívavý úsměv je z toho vyléčil. Své sladké tajemství si nechají pro sebe a jednou, až budou dospělí se jim to celé bude zdát jako sen; a při té vzpomínce se jim na tváři objeví lehký shovívavý úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama